Satelitní bunkr – dnes tak trochu jiný řopík

nachází se na okraji pohraniční obce Březí u Mikulova, na jižní Moravě, z dálky neviditelný a přitom pár metrů od cyklostezky. Postavený v červnu 1938 firmou Ing. František Hrbata a Ing. Alois Smékal v obci Prátlsbrun (něm. Bratelsbrunn) v Československu, opuštěný a zabraný 10. října 1938. Obec se mění jen na Bratelsbrunn a patří nově pod Říšskou župu Dolní Podunají (Reichsgau Niederdonau). Obec tak nespadala pod tzv. protektorát Čechy a Morava. 

Po válce, v roce 1945, začíná nové osídlení prakticky celé obce (z více jak 1.500 obyvatel německé národnosti v roce 1930 jich mělo zbýt 7), a kromě jiného svým způsobem také „boj o rozdělení majetku“ mezi nově příchozí. Samotný bunkr se opětovně vrací do majetku československé armády.

Dříve zmíněná stavební firma z Prostějova (a tam díky civilním stavbám známá), která bunkr postavila (a se kterou komunikoval tehdejší starosta obce v létě 1938 pouze německy), byla po skončení 2. světové války původním majitelům československým státem zabavena (zestátněna). Prakticky ihned po válce dochází i ke střežení hranic, od roku 1946 jsou zřizovány útvary SNB spadající pod SNB útvar 9600, což bylo krycí označení pro útvary Pohraniční stráže. Tento útvar byl zřízen přímo v obci. Za doplnění stojí, že nejbližší úřadovna Státní bezpečnosti (StB) se nacházela v sousedním Mikulově.

Po státním převratu v roce 1948 dochází k zahušťování neprostupnosti hranic, nově s důrazem na neprostupnost tak, aby nebylo možné utéci z Československa. Od roku 1950 se obec nově jmenuje Březí, minulost měla být zapomenuta, stejně jako docházelo k ničení a přebrušování náhrobních desek původních obyvatel. Od 50. let byly hranice zadrátovány a obec se nacházela v tzv. „Zakázaném pásmu“ a „Hraničním pásmu“, kam neměl být lidem odjinud povolen vstup. Došlo také k přečíslování domů v obci.

V obci měli být podle státní doktríny především manuálně pracující obyvatelé a loajální vůči Komunistické straně, pomáhající jednotkám Pohraniční stráže. Politicky, ale i jinak nepohodlní lidé byli během té doby nuceně vystěhováváni až do událostí v roce 1989. V pohraničí tak mělo docházet ke státem podporovaným experimentům v oblasti sociálního inženýrství, jak kromě jiných zmiňuje i kniha Pojď s námi budovat pohraničí!. Ani po válce nebyl bunkr aktivně využíván, byl jen v nějaké podobě zakonzervován.

Následně byl bunkr armádou v 90. letech definitivně opuštěn a chátral. Okolí v majetku obce, v dosahu zpevněné cesty, sloužilo lidem na snadné ukládání odpadu. Armáda nabízela obci bezúplatný převod bunkru i s pozemkem, ale neúspěšně. Po roce 2015 se armáda (ministerstvo obrany) snažila bunkr prodat ve veřejných výběrových řízeních, ale několik let se to nedařilo.

Podařilo se to až v roce 2018, kdy jsem zanedbaný bunkr s vlastním minimalistickým pozemkem od ministerstva obrany v aukci koupil, přestože jsem nikdy dříve po obci nepohyboval, a mám to k němu pár stovek kilometrů. Původně jsem hledal jen nenáročnou, cenově dostupnou zahrádku ve svém okolí, ale nakonec jsem koupil bunkr na druhém konci republiky. Mé počáteční nadšení však ale již během prvních měsíců razantně opadlo, a nebylo to z důvodu množství fyzické práce, ani vzdálenosti mého bydliště.

Prý jsem první Karlovarák s bunkrem na jižní Moravě, aspoň podle tvrzení armády, které jsem později dostal písemně, na památku.

Bunkr se během uplynulých let pro mě stal místem poznání, zklamání, ale i poučení v mnoha ohledech. A vy to tak můžete ve stručnosti díky těmto stránkám prožívat se mnou.

Bunkr dnes – satelitní pozemní stanice Prátlsbrun (Prátlsbrun Earth Station)

Bunkr tvarem působí jak z jiného světa a je na první pohled vzhledově omšelý, ostatně je z roku 1938, ale nenechte se zmást, jeho odhadovaná životnost není krátká, aneb necelých 200 tun historie tu tak s námi ještě nějakou dobu bude. Lidé, státní zřízení a symboly se mění, bunkr zůstává.

Splynout s krajinou mu pomáhá obcí neudržovaná zelená džungle okolo, dále několik malých stavení, dnes sloužících jako vinné sklepy, stejně jako zemědělsky obdělávané okolí. A společně v obležení poskakujících zajíců a pobíhajících bažantů, stejně jako na slunci vyhřívajících se ještěrek, působí místo tak trochu ospalým dojmem.

Odlišnost bunkru dodává satelitní anténa – parabola o průměru 3 metry. A vlastní poštovní adresa se schránkou na dopisy a pohlednice, které lidé posílají do bunkru jako formu sdělení místo návštěvní knihy, anebo jen tak, pro radost jejich, moji, i bunkru.